O násKdyž se z nepití stane koníček!

Já jsem si dokonce myslel, že to zvládnu nějakou formou ambulantní léčby, že budu někam jenom docházet. Bál jsem se tý vostudy, že budu mít cejch oficiálního alkoholika, že jsem byl v blázinci. To se teda nenaplnilo, naopak, teď to beru jako svoje plus. Z prostýho důvodu. Nás co chlastaj/chlastali je fakt hodně, ale těch, který s tim něco dělaj už je o dost míň.
A protože jsem pořád oddaloval řešení tý dost nepříjemný situace, dostal jsem v práci kontakt na psychoterapeutku, která se zabývá závislejma pacientama. Po chvilce společnýho povídání mi bylo řečeno, že se musim nechat zavřít. A jít do regulérní léčby.

Neměl jsem problém, nebyl jsem alkoholik, i když jsem to ve společnosti s úsměvem říkal se slovy, že jsem a jsem tedy oprávněn pít kdykoliv, kdekoliv a později i cokoliv. Sám jsem tomu, že jsem alkoholik, ovšem nevěřil. Pak už jsem pil sám, nechtěl jsem k tomu žádného kumpána, dokázal jsem se litovat i bez něj. Až do nástupu do léčby. Ani tam jsem nešel jako alkoholik s úmyslem přestat pít, ale spíš kvůli tomu, aby mi všichni dali pokoj.
A taky že dali. A dali mi prostor si odpočinout, ulevit si a následně se zamyslet. Poprvé jsem měl svobodu, rozhodnout se, jestli chci žít tak jak doposud, anebo zkusit novou cestu bez chlastu, zvracení, úzkostí. Tuhle volbu jsem před tím nikdy neměl. Vždycky byla možnosti jen chlast.